Projekt blogerky Rachel Roo Pozvi knihomola na výlet propojil moje dva dosud nezrealizované nápady – Literární toulání, ve kterém bych vás chtěla vzít na místa spojená se životem českých spisovatelů a básníků, a Poznej magii lesa, ve kterém chci provázet zájemce po lesích okolo Brna a vyprávět o stromech, bylinkách a proměnách lesa. Nechávám se tedy nakopnout a startuji v rámci knihomolského projektu oba svoje nápady najednou! Čtěte dál!
Máme tu hodně knihomolů, hodně blogerů a kdo jste viděl mapu na facebooku, určitě jste si všimli, jak jsme pěkně rozházení po ČR. Napadlo mě tedy, že když je to léto, volno, sluníčko svítí, že bychom si mohli navzájem vypomoci.”
(z článku Rachel Roo)
Ano, je to skutečně zvláštní shoda náhod, ale někdy před pár týdny ve mě uzrál skoro stejný nápad, o kterém jsem si nedávno přečetla u Rachel Roo. Snad jen s tím rozdílem, že mě nenapadlo zvát k projektu další knihomoly a udělat z něj celorepublikovou akci – tak daleko moje ambice nesahají.
Už od jara přemýšlím nad tím, jak nejlépe využít svoje znalosti přírody, stromů, bylinek. A lesních cest. Četla jsem knihy o lese a v hlavě si skládala nový projekt pro můj oblíbený server Naučme se. Literární toulání mělo původně být jen virtuální, podobně jako medailonky laureátů Nobelovy ceny. Až díky Rachel Roo mi napadlo oba nápady spojit a vzít zájemce na výpravu do lesů, které inspirovaly hned několik českých spisovatelů a básníků (Rudolf Těsnohlídek, S. K. Neumann, Petr Bezruč).
A nedávno jsem se sama vydala na průzkum do terénu, jestli to bude schůdné pro případné zájemce. Byl to skvělý zážitek…
Panorama Bílovic (z nedávného výletu)
Zvu tedy všechny knihomoly a milovníky přírody na procházku do kraje lišky Bystroušky a knihy lesů, vod a strání – do Bílovic nad Svitavou! Vybrala jsem pro vás krásnou cestu z okraje Brna (22 minut šalinou z hlavního nádraží). Kousek po značené turistické cestě, kousek po cyklostezce, kousek neznačenými lesními cestami, se zakončením na zastávce vlaku v Bílovicích směr Brno (opět asi 20 minut na hlavní nádraží), popř. nejdřív ještě v hospůdce.
Cesta je dlouhá 5 až 6 km, kousek (asi 0,5 km) vede do kopce, jinak je skoro celá po rovině. Cestu odhaduji na 2-3 hodiny pohodové chůze. My jsme se jí vydrželi courat 7 hodin, ale to jsme neustále piknikovali a kochali se okolím – a navíc vylezli odbočkou do kopce na Obřanský hrad.
Pokud budete mít zájem, dejte mi co nejdřív vědět!
Nahoře mezi lesy po vrších stezka se vine tišinou klidně dýšící, jako by neznala lidí; své dny tu naplní každý květ a spokojeně hyne, jen skrytými zákony, zdá se, že se tu všecko řídí. Hned jasnou dubinou starou, hned temně přísným borem se vine po boku stráně vypouklé do údolí; tu zalita sluncem stoupá uprostřed květů horem, tam spadá hluboko do žlebu ve stín jaksi holý. Tak dvakrát, třikrát, čtyřikrát nahoru dolů se stáčí. Je měkká uprostřed bylin, hmyz nad ní zpívá a krouží, je schůdná na svahu dubiny, kde srnčí po mechu kráčí a žluté, hnědé, šedivé houby v zeleň se hrouží. A náhle je kamenitá a pod balvany se ztrácí, či lišejníkem zarostlý kmen padl na ni skosen; však znovu se vine měkká, kde v zem se jehličí vrací a šťavel rozesel srdéčka v kořání hnědých sosen. K dědině ještě daleko, zvěř pokojně se dívá; proud vůní, barev, hořkostí a zcela jemných zvuků tu stále vane samotou, jež nesmírně je živá: V jediné písni mízy šum se druží k srdce tluku. (S. K. Neumann: Stezka. Kniha lesů, vod a strání, Odeon, 1972, str. 47)P. S.
Projekt Magie lesa startuje na Naučme se už za 3 týdny – přidejte se!
Chci napsat komentář